Také pamatujete vesnické poutě, které již za socialismu dokázaly zcela pozměnit tamní atmosféru? Kdo z vás, dříve narozených, byl v té době ve věku vašich současných dětí či vnoučat, a týkala se vás povinná školní docházka, možná si vybavíte, že obrovskému zájmu se těšily zejména dětské houpačky. Na poutích to bývaly obvykle tzv. lodičky, docela obyčejná kovová konstrukce, připomínající vodní plavidlo, zavěšená na ocelových nosnících na středové ose, kterou bylo možno v extrémním případě téměř „přehoupnout“.
Pokud jste se také někdy na lodičkách zhoupli, pak jste zřejmě dobře chápali, proč je houpání tak atraktivní zábavou. Nemuseli jste ten pocit dokázat popsat vědeckými metodami, bohatě stačilo, když jste se prostě svým rodičům a známým zmínili, jak báječné to je, a že byste si něco podobného přáli mít doma na zahradě.
Proč ne? Dětské sny bychom měli plnit, pokud nejsou nesmyslné, nereálné a vysloveně negativní. Houpání je skvělé na psychiku i fyzickou zdatnost, zlepšuje koordinaci pohybů a orientaci v prostoru a údajně to má příznivý vliv i na mozek a nervovou soustavu.
Houpání je i pro dospělé
Jenže houpání není určené pouze pro děti. Mnozí dospělí se domnívají, že houpačka je dávno přežitý element, který přestává být zajímavý pro každého, úderem sedmnáctého roku života, kdy se chlapci zajímají více o dívčí sukně, než o takovéto „nesmysly“, jenže ono je to tak trochu jinak. Naopak, mnohem lepší zábavou, než vzít svou holku za ruku a dotáhnout ji k počítači, kde trávíte dlouhé hodiny virtuálním vražděním nepřátel, anebo pobytem na sociálních sítích, kde lidé mnohdy řeší skutečné nesmysly, je dojít na zahradu a jít se prostě zhoupnout. Třeba na výkyvnou houpačku pro dva, anebo se střídat na houpačce pro jednoho a přitom si vyprávět to, co vás zajímá ze skutečného, hmotného reálného světa, a ne z toho, co nám předkládají mobilní sítě a Internet.